Detail zažitku k zemi Srí Lanka

LOUČENÍ S WADDUWSKOU DÍVENKOU A JEJÍ RODINOU

Převážná část lidí žije na Srí Lance velmi skromně. Chudoba je tady na každém kroku a přitom je neskutečné vidět jejich rozzářené úsměvy a spokojenost nad tím co mají. Připadalo mi, že se cítí a žijí v nebi.
Naše odpolední návštěva už trvá více jak hodinu a stále se nám nechce odjet. Tačilka se na naše požádání oblékla do sněhobílého školního stejnokroje. Děvčata mají bílé šaty a modrou kravatu. Chlapci zase nosí bílé košile a modré kraťasy.
Nechápu, jak v těchto strašlivých podmínkách, kde pračku neuvidíte, můžou mít stále všechny děti tak bělostné „uniformy“ a jak chodí všechny čistě oblečené

Tačilka se velmi dobře učí. Mezi čtyřicítkou žáků má čtvrté nejlepší známky. V úterý 9. června 2009 bude mít své jedenácté narozeniny. Její bratr Dinesh je o dva roky starší.
S dědou, který žvýká betel se domlouvám, že bych to rád vyzkoušel. Ani se nenadám a už mi balí, to co se tady prodává na každém rohu. Betel.
Tři zelené srdcovité listy pepřovníku ve kterých je vápno, semena z arekové palmy a malý kousek kořene gambirovníku.
Děda mi pečlivě vysvětlil postup žvýkání - kousek listu nejdříve potřete slabou vrstvou vápna, přidáte kousek gambirovníku a jedeno semínko palmy. Smotá se to a šup s tím do pusy. Po krátké chvíli můžete počítat, že vám „bude lépe“. Betel není pro organismus škodlivý, tiší hlad i žízeň, horší je, že poškozuje chrup.
Ještě jednou se jdeme kousek projít. Snad všechny děti z okolí jdou kousek za námi. Dívám se co mají na nohou a vidím, že všichni jsou na boso. Dělám si poslední fotky na památku a hodně i natáčím kamerou.
Naše návštěva končí. Loučíme se s rodiči, dědou i bratrem.
Tačilka se mě drží oběma rukama jako klíště. V očích jí vidí slzičky. Pláče. Nechoď pryč, nechoď, jako by říkaly.
Jenže já musím. Nasedá s námi do tuk – tuku a chce jet s námi na hotel, aby nám mohla zamávat jak budeme odjíždět domů.
Tači, my odjíždíme až ráno, brzo ráno, ale neboj se snažím se jí vše vysvětlit. Tvoji adresu mám dobře schovanou a všechno co jsem ti slíbil brzo pošlu a nejen to. Věř mi.
Měj se tady moc dobře. Moc, moc dobře, jak to jen nejlíp jde.
Nakonec s námi přece jen odjíždí a zhruba po kilometru vystupuje. Přes slzičky v očích se snaží usmívat. Je krásná a já jí vidím naposledy.
Nashledanou Tačilko říkám jí a svírá se mi hrdlo.
Ona zase malou ručičkou mává a volá to co jsem jí za ty dva dny naučil. AHOJ, AHOJ. Bay, Bay.
Bylo to něco úžasného, prožít tak nádherný konec dovolené.
Jsem rád, že v průvodci o Srí Lance, kde jsem tuto dívenku uviděl nemám „ducha“ a že jí nyní budu mít i na fotkách a videu. Jsem strašně rád že tu hrůzu, kterou tento nádherný ostrov potkal přežila.
Nechce se tomu ani věřit, protože jsem jí našel přesně na den po devět a čtyřiceti měsících 26. ledna 2009.
Dnes je úterý večer a my v časných ranních hodinách letíme domů. Už nám zbývá prožít jen pár hodin, kde žijí nejmilejší lidé na světě, kde jsem zatím byl.
Ráno vstáváme ve tři hodiny. Venku je pořádná bouřka. Naštěstí nám personál odnáší zavazadla a před dveřmi máme veliký deštník. Po příjezdu na kolombské letiště déšť utichá. Náš Boeing už startuje za světla a z okna letedla se můžu naposledy kochat pohledem na tento náramný ostrov na který mám ty nejlepší vzpomínky. Jsem rád, že Wadduwa je pro mě synonymem příběhu se šťastným konce.

Ps: Dnes si s dívenkou píšeme. Jsem rád, že jí mohu velikou dálku pomoci a také, že už jí píše i více lidí od nás. Těší mě, že jsem si jí vyhledal a našel sám. Příští týden dostane ode mě drobné dárky k narozeninám a mám veliké štěstí. Na Srí Lanku přesně do místa kde bydlí jí to osobně veze jedna mladá paní z Brna. Jede tam podruhé. Srí Lanka jí okouzlila stejně jako nás a já jí touto cestou moc děkuji. Budu rád, kdyby jí chtěl někdo také v rámci svých možností pomoci.

František Mamula

Měsíc a rok návštěvy

Leden 2009